O knize: rok / Lord Byron (1788–1824) není třeba ruskému čtenáři představovat. Stačí mu předložit malou báseň „Valčík“ Byron napsal tuto komickou báseň na podzim roku 1812 v letovisku v Cheltenhamu a v roce 1813 byla vydána bez podpisu autora. Podle sovětských badatelů tato báseň pro Byrona. „slouží jako příhodný důvod k zesměšnění zkaženosti a prázdnoty světa, stejně jako k žíravé charakteristice nedávných politických událostí, které naznačovaly prohlubující se reakci uvnitř země.“[1] Byron se sice letmo zmiňuje o znehodnocování peněz nebo zákonech, které umožňují „věšení chudých hladových“, ale o tom báseň především není. Jde o to, že valčík, který pocházel z Německa a stal se v Anglii módou, na rozdíl od všech předchozích vysoce společenských tanců poskytuje značné možnosti fyzické intimity: podle Byrona není valčík ani tak tancem jako takovým, ale symbol sexuality společnosti. Možná právě kvůli „neslušnosti“ tohoto tématu se sovětským vydavatelům báseň „Valčík“ nelíbila. Valčík totiž v Anglii zpočátku budil nejen radost, ale i vážný odpor. Odpůrci tohoto tance dělali povyk, matky ho zakazovaly svým dcerám tančit, z každého společenského sálu se stalo bojiště. Jak píše pamětník, kapitán R.H. Gronow, jen „když ruský car Alexandr I., pevně navlečený do uniformy, zdobené mnoha řády, bez rozpaků (po zveřejnění Byronovy básně - G.B.) tančil v klubu valčík“ Almak“ , a Lord Palmerston točil paní Lievenovou ve valčíku,“ [2] předsudky vůči valčíku se vypařily a stal se standardním, obecně přijímaným tancem.